Jak počalo být dobrý zvykem, o výkop se poslední dobou na Brutal Assaultu starají sportovci hrající v grindových dresech. Ani letos tomu nebylo jinak. Krví zbrocení vyznavači čarodějných formulí zvaní RUBUFASO MUKUFO po krátkém intru odpálili svoji nálož obroušeného dynamitu do čerstvě zalévaného areálu, který se pozvolna plnil. Ani déšť, který začal téměř souběžně se setem (pokud si dobře pamatuji  „rubufaso mufuko“ má měnit lidi v havrany, nikoliv podojit nebe) a ani ladění zvuku však nenechali nikoho na pochybách o tom, zač je v Ostravě uhlí. Po rytmické stránce velmi slušně přinýtovaný grindík s prasečími vokálními vsuvkami. Pro mě, stejně jako minulý rok, sympatické zahájení. K pódiu mě po zběžném zkoumání areálu přilákali až ABSTRACT ESSENCE, kteří zaujali mnohavrstvou metalovou vichřicí, která ve mně však vzbudila dojem, že mnohem lépe se této kapele povede ve sluchátkách nebo v klubovém prostředí, nežli na prknech open air festivalu. Na české poměry se však jedná o poměrně zajímavou chuťovku, kterou doporučuji nepřehlížet. To belgičtí LENG TCH´E patřili do opačného spektra. Brutální core s příchutí grindu i deathu byl koncertně velmi funkčním koktejlem, ze kterého sršela energie na všechny strany. Jejich čtvrteční výkon mě rozhodně donutí se zajímat o jejich albovou produkci, která mě dosud zatím míjela. (RIP)

TO-MERA by mohla být velmi zajímavým zpestřením. A proč nebyla? Protože si s sebou kapela přivezla naprosto zbytečnou zpěvačku. Snahy o edvardsenovské vokální kreace zoufale narážely na nespolupracující hlasivky. Z prvního dne šlo rozhodně o nejslabší pěvecký výkon, ze kterého se mi poprvé na Brutal Assaultu proběhl děda Mráz po zádech. A nešlo o nijak příjemné mrazení. Instrumentální části dominoval blonďatý kytarista s ostře nazvučeným nástrojem proklatě vysoko, který se nedokázal vyrovnat s přítomností kamery, na kterou stále házel poťouchlé výrazy. Hudebně zajímavá směska dark metalu, na který se hudebníci pokoušeli roubovat další žánry (povětšinou šlo o jazzové prvky), má zajímavý směr, avšak vlastní realizace se belhá někde na půli cesty. Pokud by TO-MERA byli obezřetnější ve výběru vokálu a vyhnuli se některým na efekt hrajícím tendencímm, rozhodně budou kapelou, kterou se vyplatí bedlivě sledovat. (RIP)

Čistě doommetalový žánr byl zastoupen i letos, byť opět pouze jedním, nicméně zajímavým jménem. O posmutnělé nálady se tentokráte postarali dánští SATURNUS, kteří se pohybují spíše na jemnější, výrazně melodičtější straně spektra, a v úvodní fázi festivalu tak představovali velmi příjemné zpestření. Bohužel podobně jako u mnoha dalších kapel doplácelo jejich vystoupení na nevyvážený zvuk, který se sléval v kouli a zcela tak přehlušil nevtíravé kouzlo, kterým kapela oplývá. Takřka civilní prezentace a průřez dosavadní tvorbou včetně aktuální desky „Veronika Decides To Die“ však dle nemalého ohlasu publika zaznamenaly úspěch, což rovněž s potěšením kvituji. (Pavel)

Tak. Po dánské tryzně v podání SATURNUS se začalo čepovat z docela jiného soudku. Na pódium totiž vtrhla rakouská obluda BELPHEGOR a s ní i agresivní fúze death a black metalu. Z desek mám Helmuthovu kohortu celkem rád, ovšem jejich živý set ve mně moc pozitivních pocitů nezanechal. K nepříliš dobrému dojmu přispěl i zbytečně přebuzený zvuk, jenž spolehlivě zabíjel velkou většinu oživujících momentů, zejména pak melodického charakteru. To už však zpoza druhého pódia vykouknul Matti Kärki, frontman nesmrtelné old schoolové klasiky DISMEMBER. Celkem logicky tedy následoval přesun přímo do první linie, neb učebnicové chrastění z rukou těch nejvíce povolaných rozhodně nemáme šanci slyšet každý den. Sestava na slovo vzatých kapacit nastupuje, poprvé hrábne do strun a my se rázem ocitáme na začátku památných devadesátek, přímo v srdci stockholmské sluje. Oživlá historie ve jménu „Casket Garden“, „Pieces“, „Collection By Blood“, nebo závěrečné „Dreaming In Red“ z druhého řadového alba „Indecent & Obscene“ rozhodně nemohla nechat žádného fanouška pravého švédského death metalu chladným. Set si evidentně užívali i samotní DISMEMBER, nechyběly pózy po vzoru kytarových hrdinů, Kärkiho úsměvné proslovy ani společný headbanging všech členů kapely při příležitosti závěrečné rozlučky. Fantastický zážitek! (Reaper)

Američtí ALL THAT REMAINS zpočátku zápolili s nepříliš dobrým zvukem, který se nakonec podařilo ukočírovat do přijatelných mezí. Ovšem k ideálu měl poměrně daleko. Nic to však nebránilo kapele předvést vystoupení plné energie a nasazení, tak, jak si to jejich nikterak originální avšak chytlavě namíchaná muzika žádá. Neustále pobíhající a gestikulující křikloun Phil Labonte pak díky vysokému fyzickému nasazení zcela logicky nezvládal některé vyšší vokální polohy, což však nikterak nevybočovalo z míry tolerance. Kapely jako ALL THAT REMAINS na metalové festivaly prostě patří a je dobře, že se objevují i u nás. (Dalas)

Vystoupení brněnského kořene má již zajetou šablonu. Na počátek nové progresivnější vály, které na konci smete a zdrtí klasika nejklasičtější z dob dávno minulých. Tedy dvojice skladeb „Píseň pro Satana“ a „666“, doplněná letos další kultovkou zvanou „Hřbitov“. Ani vystoupení na Brutal Assaultu 2007 se po této stránce v ničem nelišilo. Nevím, zdali to bylo nastalým soumrakem, pyrotechnickými efekty, lukrativním časem, světelnou show nebo něčím jiným, ale ROOT mě tentokráte zaujali mnohem více než minulý rok ve Svojšicích. Marek Fryčák sice zatím Evilových kvalit rozhodně nedosahuje, ale vzhledem k jeho stáří bych byl optimistický. Muzikantským výkonem jednoznačně kraloval kytarový mág Ashok, překvapil mě i katův pohůnek Igor, který dozrál v pódiově silnou a hlasově nadstandardtně obdařenou osobnost, jež by mohla ukazovat, jakým směrem se budou ubírat ROOT, až se BigBoss rozhodne pro odpočinek. (RIP)

Death metalové mohykány SUFFOCATION jsem měl tu čest vidět pouze v klubech, a tak jsem byl nesmírně zvědavý na to, jak si jejich rafinovaně brutální muzika poradí s prostředím velkého letního festivalu. Frank Mullen a spol. nezklamali a dá se říct, že alespoň pro mě představovali vrchol prvního večera. Na každém postu charismaticky působící skupina zahrála příjemný průřez svojí tvorbou a k mému potěšení nevynechala ani fantastické EP „Despise The Sun“ z roku 1998, kterým se na čas odmlčela, aby se po šesti letech vrátila na scénu a s novou nepředstíranou chutí se vrhla opět na koncertní pódia. Tuto nepředstíranou chuť nám SUFFOCATION předvedli i v Josefově. Parádní set! (Dalas)

To už však nadešel čas pro čtvrtečního headlinera – švédské stylotvůrce DARK TRANQUILLITY. Jednoznačně nejvýraznější ikona na poli melodického death metalu v žádném případě nezklamala, ba právě naopak, její set se pro mě stal jedním z nejvíce působivých koncertních zážitků dvanáctého dílu Brutal Assaultu. Začátek vystoupení se sice nesl ve znamení zvukových problémů, nicméně ani tahle drobná komplikace nemohla triumfální jízdu severských kouzelníků nějak výrazně zkomplikovat. Mikael Stanne (jen tak mimochodem frontman par excellence) a spol. zaměřili svoji pozornost zejména na poslední trojici záznamů, ze kterých zazněla drtivá většina skladeb. Letošní novinku „Fiction“ reprezentovaly kousky jako „The Lesser Faith“, „Blind At Heart“, „Inside The Particle Storm“, klipovka „Focus Shift“ a zejména pak úžasná emocionální porce „Misery´s Crown“ (koncertní hitovka jako bič!). Tracklist „Character“ poskytl položky „The Endless Feed“ a „My Negation“ a výlet do nitra „Damage Done“ obstaraly „Final Resistance“ a hlavně strhující „The Treason Wall“. Páté řadové album zase připomněla návyková „The Wonders At Your Feet“. Trochu zamrzelo, že z prvních čtyřech desek, které jednoznačně psaly nejzákladnější kapitoly gothenburské historie, se dostalo pouze na tu druhou – „The Gallery“, konkrétně pak na esenciální skladbu „Punish My Heaven“. Snad jen dodám, že při poslechu této staré klasiky se mě doslova zmocnila nostalgie a klidně se přiznám, že tak trochu i dojetí. Pokud jste skalními fanoušky DARK TRANQUILLITY určitě moc dobře víte o čem mluvím. Velké díky směřuje do Göteborgu. (Reaper)

Norští experimentátoři DHG budili patrně u podstatné části návštěvníků nemalá očekávání. A to nejen z pohledu dnes již vesměs kultovníhu statutu, ale rovněž hudebního inovátorství na žánrovém poli. Svůj set zahájili Norové skladbami ze starších alb a úvod vystoupení se setkal s poněkud chladnějším přijetím, což neovlivnil ani běsnící Khvost přiklášený rudým make-upem. Po krátkém mezipauze předestřela kapela skladby z aktuální řadovky "Supervillain Outcast", která v zásadě shrnuje to, čím DHG byli a jsou. Bohužel, kdo očekával zvukové či jakékoliv jiné hody, jimiž se zejména poslední dvě desky vyznačují, byl patrně zklamán. Technické finesy nedostaly v živém vystoupení prostor a s trochou nadsázky by se dalo říci, že kapela odehrála takřka "standardní" blackmetalový set, který zcela opomíjel přidanou hodnotu, jíž se studiová podoba vyznačuje. I tak je nutno říct, že základní kostra skladeb byla předvedena velmi precizně. Z přelomové řadovky "666 International" došlo pouze na skladbu "Final Conquest". Celkový dojem z vystoupení dle mého názoru kazily poněkud směšné pózy členů kapely, v nichž tak nějak chyběla jinak vždy přítomná nadsázka. Legenda nijak výrazně nezklamala, rovněž však neoslnila. (Pavel)

Na SSOGE jsem se docela těšil. Bohužel ne vždy je posvícení, což v tomto případě platilo do puntíku. Set SSOGE, podobně jako např. u v podvečerní hodině vystoupivších SATURNUS“, doplatil na toho dne obecně nepodařený zvuk, díky němuž se vystoupení hranických v mnoha okamžicích rozsypávalo do zvukové změti, z níž nepříliš kontrolovaně vystupovaly jednotlivé nástroje, což byl zejména problém u skladeb z poslední řadovky „Relic Dances“. A to je bohužel škoda. Kdo mohl vidět např. loňské vystoupení s cimbálovou muzikou Slovácko ml., pochopí. SSOGE hráli nicméně s neskrývaným nadšením a nabídli rychlý průřez takřka celou dosavadní diskografií, počítaje v to EP „Osamělí“. Vedle skladeb jako „Old Woman’s Dance“, „I Would Dance“ a dalších zazněla rovněž nová píseň z připravované desky. (Pavel)

Na úplný závěr prvního dne, před ulehnutím na lože z dívčích snů, přišla ještě pořádná dávka Votan metalu - ENSIFERUM - tedy zaručeně pravá „pohanská“ jízda na speedmetalových ořích, s nezbytným chomoutem patosu a „tralala, tralala, Valhalla se vdávala“ melodikou. Pokud jste překousli tradiční stylizaci, skotské sukně, holé pupky a vesnické halekání, dalo se. A abych nezapomněl, asi nejlepší baskytarista čtvrtečního večera. (Darkmoor)